Collegium 1704 | Lamento della Ninfa (Claudio Monteverdi)
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
Václav Luks - dirigent / conductor
Hana Blažíková - soprán / soprano
Ondřej Holub - tenor
Čeněk Svoboda - tenor
Jaromír Nosek - bas / bass
Claudio Monteverdi (1567 - 1643)
Lamento della Ninfa SV 163
Non havea Febo ancora recato al mondo il dì
ch’una donzella fuora del proprio albergo uscì.
Sul pallidetto volto scorgease il suo dolor,
spesso gli venia sciolto un gran sospir dal cor.
Sì calpestando fiori, errava hor qua, hor là,
i suoi perduti amori così piangendo va:
Amor, dicea, il ciel mirando il piè fermò
dove, dov’è la fé che ’l traditor giurò?
Fa che ritorni il mio amor com’ei pur fu,
o tu m’ancidi, ch’io non mi tormenti più.
Miserella, ah più no,
tanto gel soffrir non può.
Non vo’ più ch’ei sospiri
se non lontan da me,
no, no, che i suoi martiri
più non dirammi, affé!
Perché di lui mi struggo tutt’orgoglioso sta,
che sì, che sì se ’l fuggo ancor mi pregherà?
Se ciglio ha più sereno colei che’l mio non è,
già non rinchiude in seno Amor si bella fé.
Né mai si dolci baci da quella bocca havrai,
né più soavi; ah, taci, taci, che troppo il sai.
Sì tra sdegnosi pianti
spargea le voci al ciel;
così ne’ cori amanti mesce
Amor fiamma e gel.
The god Phoebus had still to light the great fires of the dawn
when the nymph left her dwelling.
Her face a pale temple in its ruins of grief;
her cries – a heart, rending.
Hither and thither she went, stumbling through flowers,
grieving the love she had lost:
Hear me, O Love, she begged the heavens,
– stock still now, rooted to the spot –
what happened to that traitor’s vow,
togetherness and trust?
Poor girl, no more
can she suffer such grief.
I just want him back,
but as he was before.
If you cannot – then kill me;
I cannot bear this agony.
If I were to flee from him, the proud one,
perhaps then he might come begging?
Her eyebrows may be arched more perfectly than mine,
but sealed within my breast lives a faithfulness still fairer.
Her mouth will never open to give such kisses as I can give!
Hush! Say nothing – you know only too well!
With these cries she cast
her anguish to the heavens.
And so it is that in the heart of every lover
burns, side-by-side, love’s flame and ice.
Foibos dosud nepřinesl nové jitro světu,
když z domu vyběhla dívka v plném krásy květu.
V její sinalé tváři bolest stopy zanechala
a další chvíle zas nový vzdech jí vyrvala z hrudi.
Květiny pošlapala, když bezcílně pobíhala,
a lásku svou ztracenou takto zaklínala:
Lásko, s pohledem k nebi vzdychla strnule,
kde je věrnost, již mi ten zrádce sliboval?
Vrať mi miláčka, ale takového, jaký býval,
anebo mě zabij, ať nemusím se dál trápit.
Já ubohá
už nesnesu víc žalu!
Nechci už vzdychat,
kdykoli se ke mně přiblíží,
ne, nechci už se soužit
a dál se trýznit!
Trápí mě snad, že on je pyšně povznesen?
Co když mu uprchnu, vrátí se ponížen?
Jen ať má ta druhá řasy krásnější než ty mé,
v její hrudi láska nezrodila city upřímné.
Ach ústa, sladší rty než ty mé už neokusíte,
konec je něžnostem; mlčte, dobře to víte.
Tak mezi bolestnými vzdechy
k nebi pozvedla hlas,
právě tak v srdci milujícím
láska mísí oheň a mráz.
*****
Zvuk a hudební režie / Sound engineering: Libor Mašek
Video production and direction: Tokpa Korlo (https://www.tokpakorlo.com/)
Místo / Place: Pražská křižovatka (kostel sv. Anny)
*****
Můžete nás podpořit / You can support us:
https://www.collegium1704.com/en/support-us/support-us-menu
